Dává to smysl. Po desetiletích relativní prosperity, bezpečí a blahobytu, se ve světě objevují hrozby, o nichž jsme si mysleli, že se nás už netýkají. Je ale hon na čarodějnice tou pravou odpovědí, a co vlastně myslím oním hledáním viníků?
Zkusím svůj pohled přiblížit na několika příkladech.
První příklad
je z mého soukromého mikrosvěta. Od doby, co moji synové navštěvují mateřskou školu, jsem se několikrát setkala se situací, kdy se mi učitelka omlouvala za rozličné „nehody“. Třeba, že se syn polil vodou, pomaloval barvami, odřel si koleno při pobytu na zahradě… Uvádí mě to pokaždé do nemalých rozpaků. Znám své děti, vím, že to nejsou žádní andílci. Rozhodně je nenajdu tam, kam je posadím (ostatně sedí jen velmi málo a neradi), u barev rádi zkoumají, kde všude budou držet a co se jimi dá zkrášlit. A vodu milují, hlavně, když je jí hodně a cáká daleko a vysoko. Měla jsem zato, že i když mě to občas vytáčí (zejména, když jsem unavená a upracovaná), je to normální. Jsou to přece děti. A když je to normální doma, proč by se ve školce měly chovat jinak? A když je to normální, proč se za to někdo omlouvá?
Druhý příklad
je z jiného soudku, z oblasti, kde něco navýsost osobního se stává veřejně diskutovaným tématem. Rozhodne-li se někdo přivést své dítě na svět mimo zdravotnické zařízení, je velikou částí společnosti okamžitě označen za nezodpovědného až šíleného hazardéra, který je každopádně sobecký a myslí jen na své pohodlí. Ve světle takového názoru by mě nemělo překvapovat, že zemře-li náhodou při porodu doma dítě, vypukne hon na čarodějnice. Pokud u porodu byla porodní asistentka, pak je jasné, koho stavět na hranici (nebo alespoň na pranýř), pokud ne, kope se alespoň do rodičů. Jenže děti umírají i v porodnicích, je to věc, které se nedá ve sto procentech případů zabránit z mnoha důvodů. A přesvědčivé studie o tom, že porody v porodnici jsou každopádně bezpečnější, prostě neexistují. Tenhle hon je stejně absurdní jako omluvy personálu mateřských škol za to, že děti jsou děti. Zejména tehdy, když rodiče, kterým takto zemře dítě, nechtějí nic víc, než mít možnost odžít si tuhle bolestnou (a mnohdy skutečně nevyhnutelnou a na místě porodu nezávislou) zkušenost.
Třetí příklad
se týká naší potřeby vytlačit ze světa a života všechno nepředvídatelné, náhodné a neovlivnitelné. Krásně se to ukázalo na čtrnáct dní staré havárii z pražských Dejvic a Bubenče. Pitnou vodu kontaminovala závadná voda z téměř sto let starého slepého ramene, které nebylo zakresleno v mapách. Pražské vodovody a kanalizace se okamžitě staly cílem kritiky a z obyčejného průjmu se stává výnosný byznys. Spekuluje se o tom, odkud se závadná voda do slepého ramene dostala (kdo je zato odpovědný), vymýšlí se tresty a lidé se bojí. Chce se mi smát a plakat zároveň, když si představím, čemu by mohly ty sta tisíce posloužit, kdyby se neodškodňovalo, protože bychom dokázali s klidem přejít skutečnost, že se něco takového prostě může stát a vlastně se až tak moc neděje. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, věřím, že informace o závadné vodě se k lidem dostala, jakmile pro ni bylo k dispozici dostatek indicií, věřím, že pitná voda se pravidelně a dostatečně kontroluje a je normální, že souhrou okolností se občas něco (nebo někdo) po***e. Nemusejí kvůli tomu padat hlavy ani šířit se panika.
Čtvrtý příklad
ilustruje strach z jinakosti. A neodbytnou potřebu přisoudit tragédii nějakému vhodnému vnějšímu nepříteli. Ať žije věčné „my“ versus „oni“. Pomalu přituhuje. Po nedávném útoku duševně nemocného muže na knihovnici a o něco starším případu, kdy obdobně nemocná žena ubodala studenta střední školy, zřídil ministr zdravotnictví mezirezortní komisi, která mu má poradit, jak potenciálně nebezpečné lidi s duševními problémy evidovat, kontrolovat a podrobit preventivně represím, aby se to neopakovalo. Úspěšný ředitel dobřanské psychiatrické léčebny byl odvolán a 8 z deseti Čechů by jako důvod ukončení přátelství vnímalo, kdyby se dozvěděli, že jejich přítel trpí duševní nemocí. Nejlepší by bylo všechny je někam zavřít, aby se to nemohlo opakovat! A nejen duševně nemocné, raději i lidi s mentálním postižením, hloupé, vzteklé, myslivce, chovatele koček/ psů, rodiče, kteří neočkují svoje děti, všechny fanatiky (náboženské i jiné), feťáky, bezdomovce a samozřejmě cikány….
Poslední příklad
je nejproblematičtější. Týká se protiislámské hysterie, která je momentálně velmi populární. A ještě víc nebezpečná. Tohle téma je takový evergreen. Největší vášně budilo kolem útoků na francouzský satirický týdeník Charlie Hebdo. Ale bylo tu již dřív a je tu stále, roste a pohlcuje čím dál tím víc lidí. Myslím, že teroristé a různé moci chtivé skupiny si musí mnout ruce. Čím víc nenávisti vůči islámu, čím víc nesmyslných zákazů (jako třeba nosit šátek do školy), skutečnost překrucujících iniciativ (jako IvČRN a jejich interpretace syrských uprchlíků), tím víc lidí zahnaných do kouta, kteří nemají co ztratit a chytí se jako stébla každé ideologie, která jim dá možnost zachovat si alespoň nějakou sebeúctu. Díky, díky, díky. Je to vlastně geniální. Potřebujeme viníky, nepřátele. Tak si je vytváříme. Nejprve virtuálně a v důsledku i skutečně. Tenhle systém vlastně nemá trhlinu.
Fantazie na závěr
Na předchozích řádcích jsem se pokusila ilustrovat, co myslím oním hledáním a označováním viníků, které vnímám jako aktuální. A teď proč to děláme. Protože je to snazší, než přijímat věci tak, jak jsou. Je jednoduché vidět za ušpiněným dítětem nedostatečný pedagogický dozor místo vývojové fáze, za domácím porodem se smutným koncem nezodpovědnost místo bolestné zkušenosti, která tak nějak vychází z toho, že život je každopádně plný rizik, která můžeme ovlivnit jen zčásti. Za havárií vody něčí lajdáctví místo nešťastné souhry okolností. Za tragickými vraždami nebezpečnou skupinu, kterou je třeba monitorovat a preventivně „oplotit“, místo nešťastného osudu jednotlivce, který i vinou okolí a systému udělal strašné věci. A nakonec za hrozbou narušení všeobecného míru náboženský systém místo mocensko-politicky orientovaných skupin, které využívají bezradnosti západního světa ve vztahu k odlišným kulturám a vlastním kostlivcům ve skříni.
K užitku nám to však v dlouhodobém kontextu bude jen těžko. Mnohem lepší by bylo brát nehody, neštěstí, průšvihy jako něco, co patří k životu na zemi a s čím je potřeba naučit se žít, protože se to stává. Všechny ty problémy, které bychom někomu tak rádi přišili, jsou i našimi problémy. Má smysl postavit se jim čelem, ne je na někoho hodit. Ne všechno se dá vysvětlit a ne všemu umíme předcházet, i to patří k životu. A nezbavuje nás to možnosti něco měnit nebo ovlivňovat, právě naopak. Osvobodíme-li se od folklóru obviňování a pranýřování externích nepřátel, otevře se nám prostor vlastní odpovědnosti a síly, který je mnohem větší, než se odvažujeme snít. Pak si možná všimneme, že důležitou součástí vývoje jednotlivce i společnosti je ochota učit se přijímat odpovědnost za vlastní činy (a jejich důsledky), stejně jako schopnost vyrovnat se s tím nepříjemným, co není v naší moci změnit. Prostě jen tak, bez toho, abychom si hledali obětní beránky a hromosvody.
