Teroristům nejde o to, donutit nás k ústupkům, jde jim o moc. Evropu rozvrací především její vlastní pokrytectví a pokroucené představy o podobě hodnot, na nichž stojí. Tady nejde o náboženství ani společenský systém, cílem je ukázat sílu. Strhnout frustrovanou a předskudky a nepřijetím poznamenanou většinu, lhostejno na které straně fiktivní barikády stojí. Jedinou obranou může být poctivá sebereflexe a odmítnutí konceptu MY versus ONI.
V debatě okolo nedávných událostí v pařížském deníku Charlie Hebdo, toho zaznělo již mnoho. Možná úplně všechno, co zaznít mohlo. Zdá se, že každý má nějaký názor. A všichni cítí potřebu hájit svobodu (resp. to, co si pod ní představují). Debata se vede o tom, nakolik je fanatismus a terorismus zakořeněn v samé podstatě islámu, a proti čemu je tedy třeba se vymezit a bránit. Diskutuje se také o tom, jak chápat svobodu, která je podstatou západní demokratické společnosti, a je-li přijatelné pojímat karikaturisty jako hrdiny a symbol toho, na čem stavíme svůj sebeobraz. Občas se někdo zamyslí nad tím, co by měli evropští muslimové udělat, aby se od hrůzných činů uspokojivě distancovali. A sem tam lze číst či slyšet (zejména z těch míst v Evropě, kde jsou silné muslimské komunity), že je třeba vyvarovat se kolektivního obviňování. Ze všech stran se na nás pak valí názor, že svoboda slova je (a musí být) nedotknutelná a bezhraniční.
Leze mi to krkem.
Je mi hluboce líto všech obětí teroristů a fanatiků, přiznávám, že o něco víc obyvatel dvou nigérijských měst, která v tomto měsíci v podstatě srovnala se zemí teroristická organizace Boko Haram, než karikaturistů pařížského satirického časopisu. Důvod je prostý, skoro vůbec se o nich nepíše a nemluví. Mnohem obtížněji se na ně totiž naroubují naše vlastní traumata a těžko si skrze ně můžeme ventilovat vlastní frustrace a pocity méněcennosti. Nemůžeme na jejich základě provádět filosofické prostocviky, ani se jednoduše vymezovat. To, co se stalo v Nigérii, nelze použít k laskání a opečovávání vlastního ega.
Z hloubi duše solidarizuji se všemi muslimy, kteří žijí kdekoli na světě, přestože (nebo možná právě proto, že) se hlásím ke křesťaňství. Omlouvám se, že mezi křesťany (a dokonce i křesťanskými duchovními) se stále najdou tací, kteří jsou ochotní vytáhnout na křížovou výpravu. Malovat bezohledné karikatury a myslet si, že tím naplňuji ideál svobody slova, je jedna věc. Karikovat vlastními činy Boha, je nesrovnatelně horší.
Nemusíme se bát, že nás někdo přinutí dělat ústupky z naší otevřenosti, protože nic jako všeobecně oceňovaná a zastávaná otevřenost neexistuje. Stejně tak bláhové by bylo se domnívat, že mezi naše vlastnosti patří schopnost tolerance, úcta ke svobodě nebo touha po skutečné rovnosti. Rádi si to o sobě namlouváme, ale budeme-li poctiví, najdeme nespočet důkazů o opaku. Otevřenost „vocaď pocaď“, tolerance jen k tomu, co je dostatečně konformní s našimi postoji, svoboda chápaná jako právo dělat si, co chci (bezohledně, nikoli s vědomím vlastní odpovědnosti). A rovnost? Jedině kdyby se podařilo srovnat všechny pěkně do řady, a běda tomu, kdo vyčnívá. Bát se, že přijdeme o něco, co nemáme, sice můžeme, ale bude nám to k ničemu. Vlastně ne, dá nám to iluzi bezpečí narozdíl od zneklidňujícího a obtížného pohledu na sebe samé. Raději budeme bojovat, to nám jde dobře a mnohokrát jsme to v dějinách předvedli.
Já jsem však spíš pro to, abychom k sobě konečně začali být poctiví a přiznali si, že máme (v té naší vyspělé západní demokratické Evropě) ještě hodně co dělat, abychom se hodnotám, jimiž se tak rádi zaštiťujeme, přiblížili.
Začít můžeme třeba tím, že si přiznáme, že pověstná otevřená náruč k přistěhovalcům, kterou dnes tolik lidí kritizuje jako neoptarnou a volá po jejím uzavření, je jen mýtus. Západní Evropa v určité fázi svého vývoje přistěhovalce potřebovala, protože bez nich by se růst našeho blahobytu zarazil. A ač je to nepříjemné a nepohodlné, nikdy jsme těm, kteří přišli, nebyli schopní dát to, co si sami nárokujeme. Jinakost se totiž neodpouští.
Jsme ve válce. Nejde nicméně o boj mezi náboženskými systémy či kulturními tradicemi. Jde o zápas mezi tím, čemu o sobě chceme věřit, a tím, čím skutečně jsme. A já věřím, že se do nastaveného zrcadla nakonec dokážeme podívat bez růžových brýlí a přiznáme si, že to mi bychom se měli ospravedlňovat před těmi, kteří čelí tolikerému odmítání, protože nejsme ochotni tolerovat, čemu nerozumíme.
Skutečná svoboda slova není totožná s právem otiskovat nevkusný humor. To by mělo být legální, ne však legitimní natož heroisované. Ve všech definicích satiry se uvádí, že cílí na nešvary a negativní (společenské) jevy. Pokud označujeme zesměšňování nejhlubšího základu jakékoli víry nálepkou satira, znamená to, že takovýto základ víry, nebo víru samu pokládáme za nešvar a negativní (společenský) jev?
