Reklama
 
Blog | Petra Alžběta Baslová

Uhájíme demokracii?

V posledních dnech jsme svědky dalšího absurdního dramatu. V kulisách příběhu o tom, kdo povede ministerstvo zahraničí, se tu rozehrává hra mnohem hlubší a děsivější. Je potřeba odhalit, že jde o to,  co si ještě režisér může dovolit.

Hodně mi vrtalo hlavou, co pohání současného premiéra a prezidenta? Proč to dělají? Jaké jsou jejich cíle a jaká je motivace? Vypadá to, jako by uzavřeli dohodu, že si příliš nepolezou do zelí a nebudou si bourat své pískové hrady, a tak nějak mimochodem si navzájem podpoří cokoli, co kohokoli z nich napadne.

Ale proč?

Reklama

Oba dva velmi milují moc, to je spojuje. Ten pocit, když mohou tahat za nitky a svět se mění podle jejich představ, je prostě neodolatelný.

Jeden z nich pak touží dělat si věci po svém. Míří (a vždycky mířil) vysoko. Překonával jednu metu za druhou, až se stal nejmocnějším mužem ve státě, který svou demokratickou identitu, navzdory všem předpokladům, teprve hledá. To je prostě bomba, ne? To je konečně pořádné hřiště. Mít pod sebou všechny občany státu, to se jen tak někomu nepovede. A tak zkouší, kam až může zajít, co všechno mu ještě projde. Chce vládnout po svém (je přesvědčen o tom, že jeho cíle a záměry jsou ty nejlepší, pochybnost a odlišný názor jsou projevem neznalosti a slabosti) a bez zbytečných komplikací (jakými mohou být například názory a legitimní požadavky koaličních partnerů, názory občanů, nebo třeba Ústava). Prostě proto, že to tak dělal vždycky a tak je spokojený.

Ten druhý by měl nastavovat hranice, hlídat, zda ten první nepřekračuje dané mantinely. Měl by být pojistkou pro případ, že se to celé příliš zvrhne. Je tu ale jedno „ALE“. I on touží mít moc, vždycky toužil. Nesnáší každého, kdo se jeho cestě za mocí kdykoli postavil. A nemá co ztratit (kromě zbytků chatrného zdraví a nakonec života, ale to nás konec konců čeká všechny). A tak si prostě dělá, co chce. Musí alespoň navenek zachovávat zdání, které mu zajišťuje, že se většinové mínění neobrátí proti němu tolik, že by to ohrozilo jeho moc.

To ale není příliš těžké. Doba je totiž taková, že všechno se dá relativizovat, na každý argument existuje protiargument, témata se mění závratnou rychlostí a informace mnohdy prolétnou tak rychle, že nezanechají žádnou stopu. Kdo si pamatuje, co četl na Facebooku včera, před týdnem, před měsícem? A kdo má čas číst nebo sledovat ještě něco jiného? Navíc roky komunistické vlády nás naučily, že funkční odpovědí na nespokojenost s věcmi veřejnými je vykašlat se na ně, nejdůležitější je stejně to, jestli je nám dobře v našem bezpečném soukromém světě. Vždyť změnit vládu, politiku a veřejný prostor není možné. Politici jsou všichni stejní, zkorumpovaní, mocichtiví a sobečtí. „Normální“ lidé do politiky nechodí. Protože, co by si tam mezi všemi těmi lháři, podvodníky a ultrazloději počali? Stejně by nic nezmohli. A nakonec by stejně museli hrát podle nastavených pravidel a stali by se stejnými lháři a podvodníky.

Oba výše zmínění pánové tohle moc dobře vědí a umějí využít. Mají peníze, aby si zaplatili týmy poradců, kteří jim pomohou dosáhnout jakéhokoli cíle. Protože najít lidi, kteří za peníze udělají takřka cokoli, není problém.

A jejich cílem je mít moc. Tu si vychutnávají plnými doušky. Jsou to vlastně spojenci, protože pochopili, že mají stejný cíl, v jehož dosahování si mohou být navzájem prospěšní.

Je jim jedno, koho s sebou vytáhnou vzhůru. Protože, pokud někomu část moci (nebo zdání moci) propůjčí, zároveň si ho tím zaváží a zapletou ho do své sítě. Všichni jsou tak nakonec loutkami v jejich velkolepém divadle.

Změnit to můžeme jen my. Každý z nás je zodpovědný za to, jak vypadá svět, ve kterém žije. Není možné strčit hlavu do písku, čekat, že to, co chceme, nám někdo dá, problémy, které vnímáme, za nás vyřeší. A ideálně, aniž bychom své potřeby, cíle a problémy pojmenovali a dávali najevo, že nám na tom záleží. Musíme se zajímat, získávat informace a podrobovat je kritice, hledat (a nalézat) pravdu. Musíme přemýšlet, co potřebujeme a chceme. A musíme o tom mluvit. Je potřeba dávat najevo, co se nám nelíbí. A měnit to, co měnit můžeme. Ne to, co si myslíme, že měnit můžeme, protože pak se snadno stane, že nás i malá míra nejistoty odradí. A když se ani nepokusíme, nikdy nezjistíme, co doopravdy dokážeme. Jsem přesvědčená, že je nejvyšší čas si to uvědomit. Teď. Tady. Každý na místě, kde žije, a s podmínkami, které má. Závisí na tom budoucnost naše a našich dětí.

To, co se děje, není problém někoho jiného.